Jak jsem navštívil O2

Důvodem mé návštěvy bylo nahlášení změny trvalého bydliště. Hned u práce máme krámek na kterém je vidět, že Telefónica je zde neomezeným vládcem. Chyba zdání. Ty panáčkové jenom dýlovali a tak jsem byl odkázán vydat se do autorizované prodejny. Neuplynul ani celej měsíc (teda dva určitě) a čirou náhodou jsem se ocitnul jako chodec na Václavském náměstí, kde náhodou autorizovaná prodejna O2 je.

Vyzvednout pořadovej lístek a chvilku si počkat. Slovensky mluvící EUspoluobčan mě nepřekvapil. V Praze by mě snad nepřekvapil ani občan jihovýchodněji položeného státu. Sdělil jsem mu své přání a on mě požádal o Občanský průkaz. Byl jsem připraven a do vteřiny ho měl v ruce. A pak to začalo. Dvě minuty prohlížení mojí občanky a monitoru počítače. Nevím co tam hledal a je mi to snad i jedno. Podává mi zpět občanku a připojuje i papírek s tužkou a žádostí, abych mu napsal novou adresu. Zde už bylo jasné, že na tuto návštěvu budu ještě chvíli s úsměvem vzpomínat. Tak otáčím občanku rubem navrch a podávám mu ji zpět. S úžasem si ji prohlížel a začal zadávat data do počítače. „Plzeň je Středočeský kraj?“ Těžce dusím smích a odpovídám že Západočeský. Naštěstí ještě před dokončením věty se opravuju na Plzeňský kraj. Další otázka se týkala okresu. Plzeň-jih, Plzeň-město… „ANO, Plzeň-město“. Konečně se dopracoval do Plzně a tak už mohl zadat adresu.

Po změně údajů se ještě zeptal na televizi a internet, tak jsem mu oznámil, že neplánuju platit víc za pomalejší připojení, tak už mi jenom poděkoval za návštěvu a s úsměvem jsem odcházel za dalším dobrodružstvím.