Je tomu právě rok

Před rokem přišla ta osudová chvíle, kdy se mělo ukázat, jestli sem pochopil jak za pomoci přibližně šesti set voltů rozpohybovat a třeba i trochu ovládat přibližně 13 tun oceli a plastu.

Představa je to děsivá, když si člověk uvědomí, co by s nim mohlo udělat těch „jenom“ 230V ze zásuvky, když by se druhou rukou držel třeba radiátoru. Ale tohle je proud stejnosměrnej, ten nezabíjí hned, ten jenom během pár dní rozloží veškeré krevní destičky.

Myslím, že mohu tvrdit, že sem se to celkem naučil. Zastávky sem asi neprojížděl – on by se někdo ozval, trasu sem taky vždycky trefil – těch už by řvalo víc. A za ¾ roku, co vozim ten nevděčnej náklad, sem nedojel jenom 3x. To je na Prahu ještě celkem ucházející výsledek.
Tak si do dalších let přeju minimum nehod a klidný kaštany. A proč si nepřeju žádný nehody? Hned jako první informace, co nám v kurzu sdělily byla: „Nejde o to jestli budete mít nehodu, ale kdy a jakou.“

Hurvi