Pivní půst! Lze přežít 14 dní jen na pivě, panácích a vodě?

Převzato z jednoho bulvárního e-plátku.

Právě v tomto okamžiku se neuvěřitelné množství lidí baví o obsahu svých střev. Jen pár z nich jsou opravdoví úchylové, kteří si libují v koprofilii. Většina z nich jsou ženy, které probírají své nesmyslné diety, kterých jsou plné ženské časopisy.

Najde se však i nemálo jedinců, kteří chtějí pomocí půstu očistit nejen své tělo, ale i mysl, dosáhnout duševního růstu nebo osobního prozření. Jednou z populárních diet je takzvaná limonádová dieta nebo také superčistič.

Její vyznavači přežívají pouze na koktejlu z citronové šťávy, javorového sirupu a kajenského pepře a rutinu si zpestřují ranním klystýrem ze slané vody. Tímto drastickým způsobem hubla Beyoncé kvůli roli ve filmu Dreamgirls nebo Jared Leto, aby se zbavil špeků, které nabral pro roli Lennonova vraha tlustoprda Chapmana.

Já však nejsem ani herec, ani tanečník nebo muzikant. Jsem jen obyčejný násoska, kterého jeho váha nebo zdraví zajímají asi tak jako výsledky synchronizovaného plavání na olympijských hrách. Nebudu však lhát, že jsem nebyl zvědavý na zážitek, který mému tělu přinese měsíční intenzivní pivní kúra. Pivo je podle mě dobrá volba. Rozhodně lepší než slaná citronová břečka. Abych se po probuzení lépe vzpamatoval, rozhodl jsem se zařadit do svého půstu jednoho panáka fernetu.

Spočítal jsem si, že denně spotřebuji 10 až 25 piv v závislosti na tom, jaké úrovně spirituality budu chtít dosáhnout. Když k tomu připočítám pražskou vodu, která je prý plná estrogenů, nemůže mě mystický zážitek minout. V obchoďáku jsem nacpal plný vozík pakly braníků a pro zpestření jsem přihodil několik plzní. Zmíněný vozík jsem se pak jal tlačit k žižkovskému činžáku, ve kterém přebývám.

1. den
Probudil jsem se kolem poledního, kopnul do sebe féro a otevřel pivko. Jo, asi jsem se zapomněl zmínit, že nemám stálé zaměstnání. Dělám tak maximálně dva týdny v měsíci, abych měl na zaplacení složenek, a zbytek času věnuju obrážení hospod s kámošema a sem tam si zahraju fotbálek. Po prvním plecháči jsem se necítil nikterak duševně obrozený, a tak jsem otevřel další a vypil ho ve sprše. Pak jsem nacpal několik plechovek do kapes a šel se projít.

Začal jsem mít hlad, což se dalo vyřešit jedině dalším pivem. V Praze bohužel začala nedávno platit vyhláška o zákazu konzumace alkoholických nápojů na veřejnosti, a tak jsem další plechovku musel vyzunknout v telefonní budce. Hlad mě přešel, ale dostavil se opačný problém. Přidal jsem do kroku a zamířil do hospody.

Mávl jsem na barmana a zapadl na hajzlíky, kde jsem si na roličku poznamenal první poznatky. Zatím nic zvláštního, ale je to teprve první den, prokrista. Usadil jsem se před telkou, ve které běžela olympiáda. „Jídelák nepotřebuju,“ prohodil jsem k barmanovi, i když mi ho nijak nenutil, „držím totiž půst. Pivní půst! Nejím, jenom piju pivo.“ Čekal jsem nějakou dobrou radu, ale místo toho se mi dostalo jen úšklebku. S předsudky se prostě pivní půstař musí vyrovnat.

Kdybych řekl, že cucám citron posypaný pepřem, tak si ostatní budou myslet, jak jsem trendy, ale když jim řeknete, že chcete vydržet 14 dní jen o pivu, tak s vámi budou zacházet jako s pobudou. Až do půlnoci jsem se postil jen na točeném pivu a s pocitem, že jsem úspěšně zvládl první den, jsem si poznamenal: „Cítím značnou opilost.“ Pak jsem odpadl.

2. den
Ráno mě probudil můj skučící žaludek. Umlčel jsem ho panákem hořkého likéru a začal přemýšlet, jaká skvělá dobrodružství mě včera asi potkala. Měl jsem okno, a tak se v notýsku začal pídit po stopách. Byl tu jen jeden zápis. Rozbředlé. Hnědé. Páchne. Vylezl jsem z postele a povšiml si, že na podlaze spí nějaký chlap s ženskou. Ani jednoho jsem neznal.

Zapsal jsem si do deníku: Den druhý - znovunalezená empatie k cizím lidem. Nebyl jsem si jistý, jestli to spadá pod zvýšenou spiritualitu, nebo osobnostní probuzení, ale věděl jsem, že někam to patřit musí. Chtělo se mi blít, ale udržel jsem to. Dal jsem si pivko. Kopnul jsem toho týpka něžně do zadku, aby se vzbudil. Smažky. Nejnižší životní forma. Oba vypadli.

Pocítil jsem mimořádnou sílu a moc. Začal jsem si vyhledávat citáty, které by mi mohly při půstu zvednout morálku. „Dokážeme toho víc, než bychom věřili. Jsme silnější, než si myslíme, a vydržíme toho víc, než si dovedeme představit.“ To prý řekl někdo, kdo přežil v koncentráku. „Blééé! Uaééé! Blééé!“ To prý řekl Roman Skamene, než vyzvracel 18 piv, 10 vodek, 2 myslivce a jedna játra. Když přemýšlím, tak se mi motá hlava. Mám hlad.

Kyselina mi šplouchá v žaludku jako cisterna na močůvku, která se skutálela z kopce. Řekl bych, že je čas, aby vstoupila do hry moje železná vůle. Nevzdám to, ani náhodou. Po několika strašlivých minutách jsem hodil šavli. Udělalo se mi líp. Otevřel jsem další plechovku. Znovu jsem zapojil vůli a dokončil denní zápis. Šel jsem spát kolem půlnoci s braníkem v ruce a děsivou myšlenkou, že musím ráno v šest vstát a jít do rachoty.

4. den
Probudil jsem se chvíli před třetí odpoledne. Zapomněl jsem si nastavit budíka. Zavolal jsem svému člověku v pracovní agentuře a řekl mu, že jsem si hnul zády, když jsem házel těžký balíky minerálek do regálu v supermarketu, a dneska nebudu v práci. Řekl mi, že už se nemusím obtěžovat. A je to. O starost míň. Úraz jsem si sice vymyslel, ale s tou nádeničinou jsem nekecal.

Tak totiž vypadal můj den číslo 3. Makat mi nevadilo, ale dost mě mrzelo, že jsem musel vynechat svoje polední pivko. Všechno jsem si vynahradil po návratu domů. Pokořil jsem dvanáct desítek a jednu plzeň jako zákusek. Tomu říkám večeře! Čerstvě nezaměstnán jsem si otevřel plechovku.

Nacpal si pár jejích sestřiček do armádních kapsáčů a vyrazil do města. „Půst je starý jako lidstvo samo. Je vyhrazen pro sebeočistu urozených i plebejců.“ To řekl Gándhí a já si to napsal do notýsku pro inspiraci. Zlatá slova. Byl to super den! Dokonce už nemám ani hlad. Mnohem později jsem naškrábal na papír: „Sehnat endiaron!“

6. den
Probudil jsem se ve svých vlastních studených sračkách. Tohle se bohužel nedá říct nijak slušně. Poznámka: běhavka a zimnice. Zmuchlal jsem trenky a povlečení a hodil to do koše. Dal jsem si hodně dlouhou sprchu. Na pátý den se mě neptejte. Vím, že já bych měl být ten, kdo nejlíp ví, co se se mnou dělo, ale nemůžu sloužit.

Šestý den se do bytu nastěhovaly mušky octomilky, nebo to jsou pivní mušky. Zkusil jsem Raid, ale jsou asi imunní. Otevřel jsem si krabici doutníků a černý kouř zahalil můj pokojík. Začaly mě napadat podivné myšlenky. Třeba: Neměknou mi nějak paty? Ten chlapík se nápadně podobá Tomáši Řepkovi. Byl jsem to já? Nebo zrcadlo? Kdo píchá v té dodávce?

7. den
Mušky jsou zpět. Včera se mi je podařilo vystrnadit hustým dýmem, ale už jsou zase tu. Zašel jsem na oběd se svou bejvalkou a zeptal se jí na mouchy. „Žádné mouchy kolem tebe nelítají.“ Zatracená lhářka, pomyslel jsem si. „Ještě že nedržíš okurkový půst.

Ty mykotoxiny by tě oddělaly raz dva.“ Nějaká chytrá. Před půlnocí jsem si zaběhl do baru na happy hour. Při třetím pivu jsem se začal dávit. Dusil jsem se. Přestávám fungovat v materiálním světě? „Nenávidím sudoku! Doufám, doufám, že už brzy chcípne,“ řekl jsem do prázdna. „Kam se jen vrtne pivní asketa v zavírací hodině mezi psem a vlkem.

Ó, krutá a chladná luno!“ dodal jsem. „Proč nejdeš do Brikety?“ řekl nějaký otrapa. „Proč mu neřekneš, ať jde do Brikety?“ řekl barmanovi, který začal zvedat židle. Tak prr! Do nonstopu Briketa mě dostanete jen s kontingentem mírových sil OSN. Minule jsem se tam porval s nějakým obrovským hovadem a ukradli mi foťák a klíče. Pak jsem musel doma vykopnout dveře. Takže díky, ale Briketa mi jednou stačila.

8. den
Když jsem se vzbudil, měl jsem fialové fleky na rukou. Zapnul jsem rádio a z toho reggae jsem okamžitě dostal mořskou nemoc. Ty fleky jsou jasný příznak detoxikace, že jo? Nějak mě brnělo předloktí pravé ruky. Další detoxikace. Pročišťuju se jako blázen!

Později mi volal kámoš. Jede na dva týdny pracovně do Ostravy, jestli prý nechci přijet. Souhlasil jsem. Když jsem opilý, souhlasím se vším. Začal jsem plánovat cestu. Vlak? Po té nehodě? Mě nedostanete, mě teda ne! Letadlo kvůli terorismu taky nepřipadá v úvahu. Takže autobus. Super volba řekl bych! Banik, pyčo!

10. den
Sedím v kavárně u nádraží na Florenci a připravuju se na dlouhou cestu autobákem. Láduju se kelímkáčema. Oháním se po mouchách. Mám strach, že oslepnu. Propíjím se k anihilaci. Padají mi všechny kalhoty. Mám podezření, že mám akné na šlapkách. Asi se ptáte, co se stalo 9. den. Já taky. No není to tak úplně pravda.

Pamatuju si, že jsem kupoval další piva a smutný obličej prodavačky. Taky si pamatuju, že platím včas činži a radostný obličej mé bytné. Pamatuju si mnoho koupelí s plechovkou usazenou na mém pivním pupku. Nezapsal jsem si nic. To spirituálně obrozený jedinec nepotřebuje. Všechno je zapsáno v předivu vesmíru. Cestovní horečka probudila mé pero.

Kašlu na předivo vesmíru. Koupil jsem si placatku vodky na cestu a první půlku cesty proseděl na záchodku. V Olomouci přistoupila kostnatá studentka a sedla si vedle mě. „Jedno dítě z devatenácti zemře po polknutí magnetu z dětské hračky,“ informoval jsem ji. Evidentně nepobrala, co jsem jí tou filozofickou drobností chtěl sdělit. Do Ostravy jsem dorazil už za tmy.

Zdeněk se zdržel v dopravní zácpě, tak jsem pokračoval v půstu bez něj. Všiml jsem si, že někteří zákazníci v nádražce se mi podobají. Tedy mému duševně očištěnému já. Povadlé pivasy a blábolení nesmyslů. Že by se taky postili? Chtěl jsem se jich na to zeptat a asi jsem to taky udělal. Kdo ví?

11. den
Dal jsem si sraz se Zdeňkem v hotelu. Zrovna se zapisoval v recepci. Dlužil jsem mu prachy. Položil jsem je před něj na stůl. Tisíc, dva, tři, pět, deset táců. „Tak vidíš,“ povídám mu, „i kocour může mít koťata.“ Recepční ani nemrkla.

Zápis do deníku: Když jsem vylezl ze sprchy, všiml jsem si, že moje pokožka má jinou strukturu. Póry jako kdyby se roztáhly. Ale taky můžu být jen opilý. Opět mám nutkání jíst. Co by mi pomohlo? Snad polívka? Rozhodl jsem si udělat pivní polévku. Studenou pivní polévku. Už se to nese.

12. den
Zápis do deníku: Myslím, že chřipka by byla lepší. Dal bych si antibiotika a byl by klid. Střídavě se třesu zimou a potím jako prase. Chodíme po městě. Chodíme, chodíme a chodíme. A já piju, piju a piju. „To není pokus, jak se co nejvíc zbořit, tohle je duševní pouť.“ Tak nějak jsem to vysvětloval roztomilé blondýnce v baru ve Stodolní.

13. den
Sedím na posteli a medituju v kocovině. Zdeněk spí. Připadám si naprosto při smyslech a čistý. Jeden den před koncem a můj mozek si konečně zvykl. Říkám si, že to rozhodně nebylo to nejtěžší, co jsem v životě dělal. Chlastat 14 dní v kuse? Bylo mi potěšením.

Nejíst bylo horší. Můj žaludek už mi nikdy nebude věřit, ale to je cena za duševní prozření. Poznamenal jsem si: Pivní půst není přerušovaný seriál. Je to dlouhá plavba na širém moři, která končí kompletní vnitřní vzpourou. A taky to asi ani není moc zdravého.

14. den
Zpátky v Praze. Vypil jsem na ex jednu petku vody a koupil si vitaminy. Je pátek večer a můj půst právě skončil. Asi si skočím do hospody na jedno točený.