První stížnost

Se stížností je to jako s dopravní nehodou. Nejde o to, jestli se to stane, ale kdy. A taky je důležité, jestli jsem s tím mohl něco udělat. Nevím jak v jiných městech, ale v Praze to takhle každopádně funguje.

Dnes jsem byl u výpravčího vyřídit nějaké drobnosti a tak jsem se dozvěděl, že na mě přišla stížnost. Dne 27. 1. 2010 v 6:30 jela paní tramvají, kterou jsem řídil. Každý den jezdí do práce zhruba půl hodiny. Jak sama ve stížnosti uvedla, tak není chronická stěžovatelka, ale dnes už se to nedalo vydržet. „Okna zamrzlá, že nebylo vidět ven. Sedačky studené, že se na nich skoro nedalo sedět. Nevím, jestli je to podnikové nařízení kvůli úsporám nebo aby se ve vozech MHD nezdržovali bezdomovci nebo jen nedbalost řidiče, ale žádám nápravu.“ Paní byla statečná a nepřišla se řidiče (tedy mne) zeptat, proč vlastně netopím. Ke stížnosti jí pravděpodobně přimělo až to, že kolegyně, která jela do práce z Modřan (tedy jinou linkou) na tom s teplotou ve voze byla stejně.

Co k tomu dodat. Snad jenom to, že ta cca 30 let stará tramvaj, kterou paní jela má celkem mizerný topení. Prostě soudruzi měli tenkrát jiné priority, než aby při patnácti stupňových mrazech bylo v tramvaji alespoň kolem nuly. Paní jsme napsali, že jsem topil dle pokynu dispečinku a za celou dobu jízdy si nikdo na topení stěžovat nepřišel.